Vznik lidské důstojnosti a její cesta k sekulárnímu státu
Lidská důstojnost, jak ji známe dnes, je výsledkem tisíciletého vývoje myšlenek a hodnot. V pravěku a starověku byl život velmi křehký a vysoká dětská úmrtnost byla běžná. Děti nebyly často vnímány jako trvalí členové rodiny, ale spíše jako něco pomíjivého. Smrt byla součástí každodenního života. Vyloučení z komunity bylo považováno za velmi těžký trest, protože znamenalo ztrátu ochrany a šancí na přežití. Nejvyšší autoritou v těchto dobách byli bohové, jejichž vůle byla považována za nezpochybnitelnou a měla přímý vliv na život jednotlivců i celé komunity. V Mezopotámii, stejně jako v antickém Řecku a Římě, existovala pravidla, která chránila vyloučené osoby hledající útočiště před pomstou či trestem. Podobně existovaly svatyně a chrámové okrsky, kde lidé, kteří spáchali zločiny, mohli nalézt útočiště a ochranu před pomstou. To představovalo jakousi prapůvodní formu institutu azylu.
O něco později začala řecká filozofie stoiků uvažovat o myšlence rovnosti lidí, přičemž tvrdili, že všichni lidé sdílejí stejný rozum a jsou v duchovní podstatě stejní. Tato myšlenka byla později převzata a dále rozvíjena křesťanstvím. Křesťanství zvýšilo význam rovnosti tím, že zdůraznilo duchovní rovnost před Bohem, kde není rozdílu mezi otroky a svobodnými, mezi muži a ženami. Tato myšlenka rovnosti, která sahá až k modernímu konceptu lidských práv, byla progresivním aspektem křesťanské teologie, která vycházela z dřívějších stoických ideálů, ale dala jim nový teologický rámec.
Svatý Augustin, jeden z nejvýznamnějších křesťanských teologů, rozvinul představu linearity času. Podle něj čas není cyklický, jak tomu bylo v dřívějších kulturách, ale má konkrétní směr – směřuje k cíli: ke konci světa a příchodu Božího království. Augustin vnímal dějiny jako božský plán, který směřuje k vyvrcholení a poslednímu soudu, kde bude odhalena pravda a lidé budou souzeni na základě svého vztahu k Bohu a bližnímu. To se však v roce 1000 n. l. nepotvrdilo, což vedlo ke zklamání v celém křesťanském světě.
Přesto to byl důležitý krok k tomu, co později přišlo s rozvojem evropských měst a kácením lesů. Lidské jednání a snažení začaly nabývat smyslu pro budoucnost, protože svět se již neproměňoval v přechodném rituálu v další nekonečný cyklus, ani nekončil Božím soudem.
Následuje renesance a humanismus. Osobnosti z italských městských států se znovu obrátily k Platónovým naukám a položily tak základy moderního chápání lidské důstojnosti. Tito myslitelé navázali na biblický obraz člověka jako bytosti „stvořené k obrazu Božímu“. Z této tradice vzešel důraz na individualitu, svobodu a nezcizitelná práva každého člověka.
René Descartes na prahu novověku definitivně načrtl model moderního lidského subjektu jako nedělitelného sebeuvědomění, rozděleného na tělo a duši.
Začátek věku rozumu – osvícenství – však postavil proti humanismu Bible a začal osvobozovat prožívanou lidskou realitu od náboženství. Církev se začala oddělovat od státu. Autorita se přesunula od Boha a církve ke společnosti a státu. Role sebeodpovědného lidského jedince vystoupila do popředí ve věku sociálních a technologických revolucí a vědeckého poznání. Vznikly moderní státy a králové uprchli. Moc plynula otevřeně do rukou lidu.
Ve 20. století byla lidská důstojnost vystavena zkoušce během válek, totalitních režimů a dalších technologických změn.
Největší výzvou pro lidskou důstojnost je dnes informační revoluce s jejími dopady na společenské aspekty života a tradiční životní vzorce, které trhají prožívaný svět na nesčetné úlomky. Dalším významným faktorem je komercializující tlak na všechny aspekty prožívané kultury.
Otázkou zůstává, jak si uchovat sebeúctu vedle mrtvoly Boha, kterého jsme sami zabili. Přesto zůstává pojem lidské důstojnosti základem moderních států a jejich ústav. Dnes je vnímán jako univerzální princip, ačkoli jeho náboženské a filozofické kořeny často zůstávají skryty pod povrchem sekulárních institucí.