V závěru rozhovoru Martin M. Šimečka vyslovuje své nejzávažnější tvrzení: člověk může v běžném životě působit slušně, dobře spravovat obec a spolupracovat s demokraty, přesto by se za změněných poměrů mohl podílet na jejich násilném odstranění. Jak k tomuto závěru dochází a co jeho argument skutečně dokládá?
1. Nespokojenost nevysvětluje volbu nepřítele
Šimečka uznává selhání liberální demokracie: nedostupné bydlení, korupci, pokrytectví elit a nerovnost. Odmítá však, že by tyto problémy samy vysvětlovaly nebo ospravedlňovaly podporu autoritářské politiky.
Mezi nespokojeností a nenávistí vůči určité skupině podle něj existuje rozhodnutí. Člověk může kritizovat systém, aniž podporuje ponižování migrantů, homosexuálů či politických odpůrců.
První krok argumentu tedy zní: oprávněná frustrace neruší odpovědnost za prostředky a cíle, které člověk podporuje.
2. Volič nemusí být pouze oklamaný
Následuje odmítnutí představy, že příznivci takové politiky potřebují především lepší informace. Šimečka tvrdí, že přinejmenším část z nich dobře rozumí nepřátelskému jazyku svých politiků a právě kvůli němu je volí.
V tomto výkladu není nenávist vedlejším účinkem manipulace. Je součástí nabídky, kterou volič přijímá. Politik mu poskytuje nepřítele a možnost prožívat vlastní frustraci jako boj proti někomu.
Z toho Šimečka vyvozuje omezenou účinnost přesvědčování: pokud člověk nechce změnit svou orientaci, samotné doplnění faktů ji nezmění.
3. Rozhodující hranicí je lidská důstojnost
Šimečkovo pojetí fašismu v této debatě stojí především na vztahu k druhým lidem. Liberální demokracie podle něj může být zkorumpovaná a nespravedlivá, přesto zachovává princip lidské důstojnosti. Fašistická politika tuto hranici překračuje: některé lidi označuje za nepřátele, kterým nemají náležet stejné ohledy a ochrana.
Nejde tedy jen o sílu státu nebo poslušnost vůdci. Jádrem jeho interpretace je možnost vyřadit určité lidi z okruhu těch, jejichž život a svoboda mají být chráněny.
4. Běžná slušnost tuto možnost nevylučuje
V závěrečné otázce zaznívá příklad místní spolupráce lidí s velmi odlišnými politickými postoji. Šimečka připouští, že starosta podporující krajní pravici může dobře vykonávat svou funkci a v každodenním styku působit slušně.
To však podle něj nevyvrací nebezpečí jeho politického přesvědčení. Praktická vstřícnost za běžných podmínek ještě neukazuje, jak se člověk zachová, pokud moc umožní pronásledovat označeného nepřítele.
Rozlišuje tak mezi slušností uvnitř současných pravidel a ochotou respektovat druhého, když tato pravidla přestanou jeho ochranu vynucovat.
5. Historická možnost se mění v osobní předpověď
Šimečka následně odkazuje k účasti obyčejných lidí na pronásledování Židů ve slovenském státě: k udávání, arizacím a získávání cizího majetku. Jeho argumentem je, že politické násilí nepotřebuje pouze několik výjimečně krutých pachatelů. Potřebuje také spolupráci lidí z běžného společenského prostředí.
Potud jde o argument proti uklidňující představě, že každodenní normálnost člověka zaručuje jeho neúčast na násilí.
Zásadní skok nastává ve chvíli, kdy z této historické možnosti vyvozuje téměř jistotu o dnešním konkrétním člověku: že za vhodných poměrů „vás prostě postaví ke zdi“.
Co tento řetězec dokládá — a kde překračuje své důkazy
Je třeba rozlišit tři různě silná tvrzení:
- Běžně slušný člověk se za určitých podmínek může účastnit pronásledování.
- Podpora politiky, která zpochybňuje důstojnost určité skupiny, je důvodem k obavám z jeho budoucího jednání.
- Konkrétní příznivec takové politiky by při změně poměrů skutečně zabíjel.
První tvrzení je historická možnost. Druhé je úsudek o riziku. Třetí už je předpověď individuálního chování, kterou samotná politická příslušnost ani historická analogie nedokazují.
Navíc se může jednat o různé formy účasti: aktivní násilí, udávání, prospěch z vyvlastnění, souhlas, nebo pasivní přihlížení. Všechny mohou pomáhat represivnímu systému, ale nejsou totožné s osobní ochotou zabíjet.
Jsou „takoví“, nebo se tak mohou zachovat?
Právě zde leží nejhlubší otázka rozhovoru. Šimečkův jazyk místy naznačuje, že politická volba odhaluje již hotovou povahu člověka: ví, koho nenávidí, ví, co chce, a pouze čeká na poměry, které mu dovolí podle toho jednat.
Jiná interpretace by kladla důraz na postupnou proměnu: člověk nemusí předem chtít zabíjet, ale může si zvykat na ponižování druhých, přijímat výjimky z jejich práv a postupně se posouvat k jednání, které by dříve odmítl.
Tyto výklady mají odlišné důsledky. V prvním případě se prostor pro rozhovor téměř uzavírá, protože protivník je již rozpoznán jako budoucí pachatel. Ve druhém zůstává důležitá možnost zabránit jeho další radikalizaci.
Nejsilnější část Šimečkova varování spočívá v tom, že běžná slušnost neposkytuje záruku proti účasti na politickém zločinu. Nejslabším místem je proměna tohoto varování v jistotu, že víme, kdo konkrétně by se vrahem stal.
Podklad: dodaný přepis rozhovoru Úvahy o těle, pohybu a mysli za výjimečného stavu – Martin M. Šimečka, zejména pasáže přibližně 1:23–1:27 a 2:03–2:09. Jde o interpretaci jeho argumentace, nikoli o přijetí jeho hodnocení jednotlivých lidí.