OBRAZ–TEXT–ZVUK / 002
Na fotografii se krajina vejde do pohledu. Právě tím nás může zmást.
Vrchol je blízko horního okraje, les se skládá z jednotlivých stromů, světlé koryto vede oko do hloubky. Všechno je dosažitelné. Stačí nepatrný pohyb očí a jsme tam, kam by tělo postupovalo celé hodiny.
Pohled nezná námahu vzdálenosti.
Tělo ano.
Před takovou krajinou se mění způsob, jakým stojíme. Kámen pod chodidlem zůstává malý, ale skála nad námi přestává být předmětem. Nelze ji vzít do ruky, obejít jediným gestem, přiměřit k běžnému dosahu. Na okamžik ztrácíme míru, kterou si obvykle přinášíme s sebou.
Říkáme tomu výhled. Jako by svět čekal, až se na něj podíváme.
Jenže světlo na vrcholech se neobrací k nám. Stín v údolí není skrytou zprávou. Sníh zůstává ve svazích bez ohledu na to, zda v něm čteme čistotu, chlad nebo příslib cesty.
Krajina je přítomná dřív, než ji začneme obdivovat.
Zelené stromy a holá skála přitom netrvají stejně. To, co se v jednom pohledu spojí v jediný celek, náleží různým časům. Větve se pohnou za okamžik. Sníh ustoupí během sezony. Stěna se proměňuje v trvání, které si nedovedeme vybavit jako vlastní zkušenost.
Fotografie tyto časy položí vedle sebe a zastaví je.
My před ní dál dýcháme.
Možná právě odtud přichází ticho tohoto obrazu. Nevíme, zda na místě bylo ticho. Mohla znít voda, vítr, kroky. Tichý je náš nárok, aby všechno, co vidíme, mělo lidskou míru.
Nemusíme ji sem znovu vnášet.
Stačí chvíli zůstat u toho, co nás přesahuje, aniž by nám to cokoli slibovalo.
ZVUK
Čtyři minuty tvarovaného šumu. Blízký neklid, vzdálený vzduch a pomalé prohlubování prostoru. Bez melodie a bez terénní nahrávky.