Věříme v život našich zemřelých ne proto, že bychom chtěli uniknout ze světa skutečnosti, ale právě proto, že jsme tuto skutečnost jednou přijali příliš vážně.
Milovali jsme konkrétní člověka. Jeho tělo, hlas, přítomnost, slabost, radost i utrpení. Láska není fantazie. Je jedním z nejradikálnějších způsobů, jak uznat, že druhý člověk je skutečný.
Proto je obraz Samaritána tak přesný: vidí trpícího člověka a nezůstává u myšlenky nebo soucitu. Přistupuje k němu, dotýká se jeho skutečnosti a fyzicky pomáhá. Láska se uskutečňuje tam, kde bereme realitu druhého vážně.
Smrt tuto skutečnost zpětně neruší.
Člověk, kterého jsme milovali, se nestává tím, co nikdy nebylo. Vztah, který existoval, není smrtí prohlášen za iluzi. Proto může pokračovat ve vzpomínce, v odpovědnosti, v proměně našeho vlastního života.
Dušičky proto nejsou útěkem do světa duchů. Nejde o bubáky ani o sentimentální dekoraci smrti. Patří ke svátku Všech svatých a k mnohem hlubší představě svatosti: nikoli svatosti jako získané medaile, ale jako dramatu lidského života.
Člověk selhává, znovu hledá, obrací se, učí se vidět druhého přesněji a znovu se pokouší milovat skutečnost místo vlastních představ o ní.
Možná právě zde leží hlubší smysl památky zemřelých.
Vzpomínka na mrtvé nás nemá odvádět od živých. Má nás k nim vracet citlivější.
Protože jestliže jsme jednou poznali, že druhý člověk je nenahraditelnou skutečností, nemůžeme se už tak snadno smířit s utrpením lidí, kteří stojí před námi dnes.
Opakem smrti pak není pouze nesmrtelnost.
Opakem smrti je vztah.
A láska je možná nejradikálnější formou realismu, kterou máme.