Východiskem tohoto textu je rozhovor Ash Sarkar s investigativní novinářkou Patricií Nilsson pro Novara Media nazvaný Porn Addiction Defines Our Political Age. Here’s How. Rozhovor vyšel 30. září 2026 a navazuje na Nilssoninu knihu Guilty Pleasure: The Pornification of the Internet, the Economy, and Everything Else. Jeho skutečným tématem však nakonec není pornografie. Je jím proměna lidské pozornosti, touhy a vztahu ke světu v prostředí digitálních platforem.

Pornografie zde není především morálním problémem. Je laboratoří.

Místem, kde lze neobyčejně čistě sledovat spojení mezi stimulem, pozorností, tělesnou reakcí, daty, algoritmickou predikcí a další stimulací.

A právě proto může její historie vyprávět překvapivě mnoho o historii internetu samotného.

Kdo je Patricia Nilsson

Patricia Nilsson je reportérka Financial Times. Zabývala se mimo jiné maloobchodem, médii, tabákovým a konopným průmyslem a především ekonomikou pornografie. Její pátrání po skrytém vlastníkovi jedné z největších světových pornografických společností přerostlo v rozsáhlou investigaci a později v podcastovou sérii Hot Money, vytvořenou společně s Alexem Barkerem.

Nilsson vyrůstala ve Švédsku v polské rodině, pracovala také v Šanghaji, Istanbulu a Londýně a podle současného profilu vydavatele žije ve Frankfurtu.

Její kniha Guilty Pleasure není knihou „proti pornografii“. Je investigací infrastruktury, která pornografii obklopuje: vlastníků, investorů, programátorů, platebních společností, marketingových systémů, algoritmů a rozsáhlých databází uživatelského chování. Vydavatel ji charakterizuje jako výsledek přibližně pěti let investigativní práce.

To je důležité pro pochopení celé její perspektivy.

Nilsson se primárně neptá:

Je pornografie dobrá, nebo špatná?

Ptá se:

Kdo ji vlastní? Kdo řídí její distribuci? Kdo vlastní data? Kdo kontroluje platby? Jaký obchodní model z ní vznikl? A co se stalo, když se tento model rozšířil na zbytek internetu?

Ash Sarkar a Novara Media

Rozhovor vede Ash Sarkar, contributing editor britské Novara Media.

Také redakční kontext je dobré znát.

Novara Media se sama definuje jako nezávislé médium zabývající se politickými, ekonomickými a společenskými problémy 21. století a otevřeně uvádí, že její žurnalistika je politicky angažovaná. Organizačně funguje jako nezisková společnost bez akcionářů a uvádí, že je financována převážně přímými příspěvky svých podporovatelů, doplněnými dalšími příjmy například z YouTube, akcí a merchandisingu.

To není důvod rozhovor odmítat ani nekriticky přijímat. Je to informace o perspektivě, ze které rozhovor vzniká.

A právě proto je užitečné Nilssoniny historické a ekonomické argumenty oddělovat od pozdějších politických a kulturních extrapolací.

1. Pornografie jako skrytá laboratoř internetu

Jedna z nejprovokativnějších tezí Nilsson zní, že moderní pornografie nebyla pouze jedním z obsahů internetu.

Byla jedním z prostředí, v nichž se velmi časně rozvíjely mechanismy, které se později staly normální součástí digitální ekonomiky:

• online platby,
• affiliate marketing,
• streaming,
• placený přístup,
• videokomunikace,
• obchodování s návštěvností,
• uživatelský obsah,
• personalizace,
• behaviorální data.

Je samozřejmě přehnané tvrdit, že pornografie „vynalezla internet“.

Internet, TCP/IP, WWW ani digitální komunikace nevznikly v pornoprůmyslu.

Přesnější teze je zajímavější:

adult industry patřil mezi oblasti, které velmi rychle pochopily, jak lze internet komercializovat.

Nilsson například popisuje velmi rané experimenty s livestreamingem, online účtováním a affiliate marketingem. Její starší investigace Hot Money sledovala právě propojení pornografického průmyslu, technologických inovací, finančních institucí a skrytých vlastnických struktur.

Pornografie tedy nemusí být matkou internetu.

Může být jeho rentgenovým snímkem.

2. První zásadní změna: z produktu se stává proud

Starší pornografický film byl stále produktem.

Měl:

autora,
performery,
začátek,
konec,
distribuci,
cenu.

Existoval jako relativně uzavřený objekt.

Digitální tube sites tuto strukturu rozložily.

Film se změnil v klip.

Klip v thumbnail.

Thumbnail ve feed.

A feed v nekonečný proud.

Nilsson ve své knize popisuje internetovou pornografii jako jeden z raných modelů světa, v němž je obsah dodáván prakticky bez konce a často zbaven původního kontextu a původu.

To je důležitější změna, než se zdá.

Starý model lze zjednodušit:

touha → objekt → získání → konzumace → konec

Nový model vypadá spíše takto:

impuls → stimul → reakce → další stimul → další reakce → další stimul…

Konec přestává být žádoucí.

Protože konec znamená:

uživatel odešel.

3. Ekonomika, která nesmí touhu úplně uspokojit

Zde se dostáváme k paradoxu platformové ekonomiky.

Klasický výrobek má uspokojit potřebu.

Mám hlad.

Najím se.

Jsem sytý.

Platforma, jejíž příjem souvisí s časem a množstvím interakcí, potřebuje něco jiného.

Musí poskytovat dostatek uspokojení, abych pokračoval — ale nikoli tolik, abych skončil.

Vzniká cyklus:

touha → stimulace → krátké uspokojení → nová touha

Ekonomicky ideální subjekt tedy není jednoduše „spokojený člověk“.

Je to člověk:

dostatečně uspokojovaný, aby zůstal, a současně dostatečně neuspokojený, aby pokračoval.

A tady přestává být pornografie zvláštním případem.

4. Pornhub, TikTok a politický feed mají společnou gramatiku

Obsah může být úplně jiný.

Struktura interakce však může být podobná.

Pornografický feed

nový obraz
→ vzrušení
→ habituace
→ další obraz

TikTok

nové video
→ překvapení
→ odeznění
→ swipe

Instagram

nový obraz
→ touha nebo porovnávání
→ odeznění
→ scroll

politické sociální sítě

pobuřující výrok
→ hněv
→ reakce
→ další pobouření

online zpravodajství

krize
→ napětí
→ aktualizace
→ další krize

Právě proto jazyk vytvořil výrazy jako:

food porn,
disaster porn,
property porn,
outrage porn.

Neříkáme tím, že jídlo, nemovitost nebo politický konflikt jsou sexuální.

Popisujeme určitý režim konzumace obrazu.

Intenzivní reprezentaci, která vytváří stimulaci, ale nemusí vést k hlubšímu vztahu k zobrazované skutečnosti.

5. Skutečným produktem se stává pozornost

Tady se Nilssonina analýza propojuje s širší ekonomikou pozornosti.

V klasickém médiu je produktem například:

noviny,
film,
deska,
kniha.

V platformovém systému získává stále větší význam něco jiného:

pravděpodobnost, že člověk zareaguje.

Kliknutí.

Doba sledování.

Zastavení.

Opakované přehrání.

Komentář.

Sdílení.

Návrat.

A když lze reakci měřit, lze ji také předvídat.

A když ji lze předvídat, lze prostředí průběžně upravovat.

Vzniká smyčka:

touha
→ reakce
→ data
→ model uživatele
→ výběr dalšího stimulu
→ další reakce
→ nová data.

To je základní kybernetická struktura platformového světa.

6. Člověk učí algoritmus — algoritmus učí člověka

Na první pohled personalizace znamená:

systém se učí, co mám rád.

Jenže po čase vzniká druhá otázka:

co se učím mít rád já v prostředí vytvořeném tímto systémem?

A tím se smyčka uzavírá.

touha → data → predikce → stimul → modifikovaná touha

Nilsson píše o obrovských databázích pornografických platforem, které již nemusí lidské sexuální preference pouze odhadovat. Mohou je rekonstruovat z behaviorálních stop stovek milionů uživatelů.

V tom je skutečně nový moment.

Systém nemusí chápat člověka.

Nemusí vědět:

kdo jsem,
proč něco chci,
co pro mě něco znamená.

Pro komerční použití mu může stačit:

Jaká je pravděpodobnost, že po X zareaguji na Y?

7. Algoritmus nemusí rozumět rozdílu mezi touhou a odporem

To je ještě významnější.

Když se u něčeho zastavíme, neznamená to nutně:

líbí se mi to.

Můžeme být:

šokováni,
znechuceni,
vyděšeni,
fascinováni,
rozhořčeni.

Behaviorální systém však často vidí především:

engagement.

A právě tady se Nilssonina analýza začíná dotýkat politiky.

Experimentální studie publikovaná v PNAS Nexus v roce 2025 například zjistila, že engagementově řazený Twitter ve srovnání s obráceně chronologickým feedem zesiloval emocionálně nabitý obsah a obsah nepřátelský vůči politické „out-group“. Autoři zároveň upozorňují na problém rozdílu mezi tím, na co lidé reagují, a tím, co sami deklarují jako žádoucí.

To je mimořádně důležitá distinkce:

engagement není totéž co preference.

8. Hněv může být stejně hodnotný jako obdiv

Z hlediska engagementu mohou mít podobnou hodnotu velmi různé emoce:

láska,
strach,
hněv,
odpor,
šok.

Všechny mohou znamenat:

člověk zůstal.

A pokud je obchodní model navázán na přítomnost, reakci a návrat uživatele, získává obsah schopný vyvolat silnou emocionální reakci strukturální výhodu.

Odtud vede spojení k politice.

Nikoli proto, že bychom mohli jednoduše říci:

pornografie způsobila současnou politickou radikalizaci.

Takové tvrzení by bylo příliš silné.

Přesnější je:

pornografický feed a politický feed mohou sdílet podobnou ekonomickou logiku maximalizace intenzivní reakce.

9. Tady je nutné Nilsson brzdit

Rozhovor je nejsilnější v ekonomické a infrastrukturní analýze.

Je méně přesvědčivý tam, kde se ze strukturální podobnosti může stát příliš snadno kauzální příběh.

Z toho, že:

engagementové algoritmy mohou zesilovat emocionální obsah,

ještě neplyne:

algoritmus automaticky vytvoří politického extremistu.

Lidský vztah k médiím je komplikovanější.

Vstupuje do něj:

rodina,
sociální prostředí,
ekonomická situace,
vzdělání,
identita,
předchozí přesvědčení,
politické instituce.

Je proto přesnější říci:

algoritmické systémy strukturují prostředí pozornosti.

Mnohem obtížnější je dokázat, že samy určují konečný obsah člověkových názorů.

Tohle rozlišení je zásadní.

10. Gooning jako extrémní obraz nekonečného feedu

Jednou z filosoficky nejzajímavějších částí rozhovoru je diskuse o takzvaném gooningu.

Nejde zde už primárně o dosažení orgasmu.

Cílem se stává prodlužování samotné stimulace.

To je radikální obrat.

Normální jednání má často své telos, konec:

jím → nasytím se,
jdu → dojdu,
čtu knihu → dokončím ji.

Infinite scroll však vnitřní konec nemá.

Existuje pouze:

ještě jeden obraz.

Ještě jedno video.

Ještě jedna zpráva.

To je možná vůbec nejpřesnější metafora současného digitálního prostředí.

11. Časovost „možná příště“

Fenomenologicky je infinite scroll fascinující.

Každé gesto prstu obsahuje drobnou anticipaci:

možná následující položka bude ta opravdu zajímavá.

Hodnota tedy neleží pouze v obsahu.

Leží také v očekávání dalšího obsahu.

To je mechanismus známý také z hazardních systémů:

není rozhodující pouze odměna.

Velmi silná může být její nepředvídatelnost.

Digitální feed tak produkuje zvláštní čas:

nekonečnou přítomnost orientovanou k následujícímu stimulu.

Člověk je stále někde těsně před tím, co teprve přijde.

12. Informační zahlcení tedy není jen problém množství

Tohle je podle mě jeden z nejdůležitějších důsledků Nilssoniny práce.

O informačním zahlcení často uvažujeme takto:

existuje příliš mnoho informací.

Jenže knihovna může obsahovat milion knih a nemusí rozbíjet pozornost.

Rozhodující není pouze počet objektů.

Rozhodující je:

architektura přechodů mezi nimi.

Feed říká:

teď toto,
teď toto,
teď toto,
teď toto.

Proto lze problém formulovat přesněji:

nejde pouze o informační přebytek, ale o průmyslově organizované přesměrovávání pozornosti.

13. Pozornost je předpolitický prostor

Politickou moc si obvykle představujeme jako boj o názory:

přesvědčím tě, že X je pravda.

Ale ještě před názorem existuje něco základnějšího:

čeho sis vůbec všiml?

Co se objeví ve tvém světě?

Co se bude opakovat?

Co bude působit naléhavě?

Co získá emocionální intenzitu?

A co naopak zmizí?

To je politika salience.

Ještě neurčuje, co si musíš myslet.

Určuje však pole toho, o čem vůbec budeš přemýšlet.

14. Od řízení pozornosti k řízení imaginace

Opakovaný obraz nemusí člověka přesvědčit argumentem.

Může udělat něco jemnějšího:

učinit určitý obraz světa známým.

Normálním.

Představitelným.

Když se stále opakují určité obrazy:

mužství,
ženství,
úspěchu,
sexu,
nepřítele,
ponížení,
bohatství,
moci,

nemusíme jim vědomě věřit.

Stačí, že se stávají součástí horizontu:

takto svět může vypadat.

A právě zde se ekonomika pozornosti mění v ekonomiku imaginace.

Propaganda říká:

věř tomu.

Algoritmický systém často nemusí říkat nic.

Stačí:

podívej se znovu.

15. Foucault: digitální zpověď bez kněze

Zde se nabízí zajímavé spojení s Michelem Foucaultem.

Foucault upozorňoval, že moderní společnost sexualitu pouze nepotlačuje.

Naopak ji neustále:

klasifikuje,
popisuje,
zkoumá,
pojmenovává,
nutí člověka o ní vypovídat.

Digitální systém tento mechanismus posouvá ještě dál.

Už nemusím říci:

přitahuje mě X.

Stačí:

zastavím se u X.

Chování začne vypovídat místo mne.

Vzniká zvláštní forma:

automatické zpovědi bez jazyka.

A na druhé straně není kněz.

Je tam doporučovací systém.

16. Byung-Chul Han: ztráta vzdálenosti

Také Byung-Chul Han používá pojem pornografičnosti mnohem šířeji než pouze ve vztahu k sexu.

Pornografičnost lze chápat jako tendenci odstranit:

tajemství,
vzdálenost,
nedostupnost,
neurčitost.

Všechno má být:

viditelné,
okamžité,
exponované,
dostupné.

Jenže touha tradičně potřebuje určitý nedostatek.

Určitou vzdálenost.

Digitální systém tento paradox vyřeší zvláštním způsobem:

jednotlivý objekt učiní okamžitě dostupným — ale celek učiní nekonečným.

Každý obraz je na dosah.

Uspokojení stále uniká.

17. Platónský paradox digitální touhy

Platónský Erós vzniká z nedostatku.

Toužím po tom, co nemám.

Digitální ekonomika však dokáže nabídnout prakticky neomezené množství objektů.

Co tedy udělat s nedostatkem?

Přesune jej.

Už mi nemusí chybět určitý objekt.

Začne mi chybět:

další stimul.

Nedostatek se přesune z věci na novost.

A pak vzniká charakteristické:

ještě jeden.

Tohle je možná jeden z nejhlubších antropologických důsledků infinite scroll.

18. Platformový kapitalismus a přesun moci

Nilssonina investigativní práce je mimořádně silná také v otázce vlastnictví.

Starý pornoprůmysl měl producenty a studia.

Nový systém přesouvá moc k těm, kdo kontrolují:

distribuci,
traffic,
platby,
data,
algoritmy.

Stejný model vidíme jinde:

hudebník → Spotify
hotel → Booking
řidič → Uber
obchodník → Amazon
tvůrce → YouTube
performer → platforma.

Mezi producentem a publikem vzniká nová vrstva.

Platforma.

A právě ona vidí obě strany trhu.

19. Visa a Mastercard jako neviditelní regulátoři

Jedna z nejzajímavějších částí tohoto příběhu se týká plateb.

Výzkum publikovaný v časopise Sexualities ukazuje, že sítě kreditních karet a payment processors mohou fakticky rozhodovat o tom, jaký sexuální obsah lze ekonomicky monetizovat. Autoři studie ukazují, že Visa, Mastercard a zprostředkovatelé plateb tím vytvářejí vlastní formu „morálního řádu“ online sexuálního obsahu.

To je velmi zajímavá forma moci.

Nejde o stát.

Nejde o soud.

Nejde přímo ani o platformu.

Jde o infrastrukturu:

bez našeho platebního systému nebudeš obchodovat.

Technická infrastruktura se tak může proměnit v kvaziregulátora kultury.

20. OnlyFans: z obsahu se stává vztah

Tube site nabízí obsah.

OnlyFans přidává něco dalšího:

pocit přístupu k osobě.

Člověk nekupuje pouze fotografii.

Kupuje možnost:

napsat,
dostat odpověď,
být rozpoznán,
objednat individuální obsah,
cítit určitou výlučnost.

To znamená, že předmětem monetizace už není pouze obraz.

Je jím:

parasociální blízkost.

A právě tady se pornoprůmysl začíná překrývat s obecnou creator economy.

21. Zbožím se stává autenticita

Influencer neprodává pouze produkt.

Prodává také:

svůj pokoj,
svůj den,
svůj obličej,
své vztahy,
své problémy,
svou osobnost.

Vzniká zvláštní paradox:

čím autentičtěji člověk působí, tím lépe lze autenticitu monetizovat.

To není omezeno na sexuální obsah.

Totéž lze vidět na:

YouTube,
Instagramu,
Twitchi,
Patreonu,
TikToku.

Soukromý život se mění v potenciální médium.

22. Pornifikace tedy neznamená „více sexu“

Tohle je možná nejdůležitější terminologické rozlišení.

Pornifikace internetu v Nilssonině širším smyslu neznamená:

internet je plný nahoty.

Znamená:

určitá forma vztahu k realitě se stala dominantní.

Její znaky jsou:

• okamžitá dostupnost,
• vysoká intenzita,
• nekonečná nabídka,
• rychlá zaměnitelnost objektu,
• odstranění kontextu,
• personalizace,
• měření reakcí,
• minimalizace překážek,
• maximalizace engagementu.

To je „pornografická“ forma digitálního prostředí.

23. AI companion: další logický krok

Zde se dostáváme k nejnovější vrstvě celého problému.

Starý film byl stejný pro každého.

Doporučovací algoritmus vybírá obsah podle uživatele.

OnlyFans umožňuje interakci s konkrétním člověkem.

AI companion jde ještě dál.

Samotný partner může být generován podle konkrétního uživatele.

Jeho:

jazyk,
styl komunikace,
osobnost,
tempo odpovědí,
způsob potvrzování,
vztahová role

mohou být přizpůsobeny.

24. Poprvé lze personalizovat samotného druhého

Ve skutečném vztahu existuje druhý člověk jako autonomní subjekt.

Má vlastní:

přání,
omezení,
špatné dny,
hranice,
potřeby.

Nemohu jej bez odporu světa přepsat.

AI partner však může být v principu optimalizován podle mě.

To je antropologicky nový moment.

Vztah se může přesunout od:

vzájemného přizpůsobování dvou subjektů

k:

technologickému přizpůsobování druhého subjektu jednomu uživateli.

25. Tady je ale nutná opatrnost

Není korektní tvrdit, že AI companionship má pouze negativní důsledky.

Systematický review 39 empirických studií publikovaný v roce 2026 zjistil možné přínosy například v oblasti emocionální podpory, sociálního naplnění, osobního rozvoje a zábavy.

Současně však identifikoval rizika:

emocionální závislosti,
nahrazování lidských vztahů,
komerční manipulace,
využívání intimních dat,
kompulzivního používání.

Správná otázka tedy není:

AI vztahy jsou skutečné, nebo falešné?

Mnohem zajímavější je:

Co se stane, když se samotná intimní vazba stane optimalizovatelnou komerční službou?

26. Od doporučování ke generování

A zde vstupuje generativní AI do dějin ekonomiky pozornosti.

Starý algoritmus mohl pouze vybrat:

z existujícího obsahu ti doporučím X.

Generativní model může říci:

vytvořím X právě pro tebe.

Vzniká posloupnost:

vyhledávání
→ doporučování
→ personalizace
→ generování
→ realtime adaptace.

To je zásadní změna.

Objekt už nemusí čekat ve skladu internetu.

Může vzniknout až v okamžiku mé touhy.

27. Co se stane, když svět odpovídá příliš dobře?

Tady podle mě Nilssonina analýza otevírá filosofickou otázku, kterou už sama úplně nerozvíjí.

Skutečný svět obsahuje odpor.

Hora se mi nepřizpůsobí.

Hudební nástroj se nenaučí hrát místo mne.

Kniha není napsána přesně podle mého vkusu.

Druhý člověk se mnou nemusí souhlasit.

A právě díky tomuto odporu:

se učím,
čekám,
proměňuji,
soustředím,
dospívám.

Hyperpersonalizovaný svět má opačnou tendenci:

minimalizovat tření mezi přáním a odpovědí.

To je pohodlné.

Ale antropologicky to může být zásadní.

28. Jinakost jako podmínka zkušenosti

Umění, láska, filosofie i vzdělání často začínají okamžikem:

„tohle jsem nehledal.“

Setkáním s něčím, co mi není přizpůsobeno.

Něčím, co mě nutí změnit rámec.

Personalizace má opačnou tendenci:

„toto jsme vybrali právě pro vás.“

Čím dokonalejší bude personalizace, tím důležitější bude otázka:

kolik prostoru zbude pro skutečné setkání s jinakostí?

29. Politická rovina

Odtud se rozhovor vrací k politice.

Nilsson a Sarkar spojují platformovou logiku s kulturou online mužství, influencery typu Andrewa Tatea, misogynií a některými podobami krajní pravice.

Tuto část je však dobré číst přesně.

Rozhovor nepřináší důkaz jednoduchého řetězce:

pornografie → Andrew Tate → krajní pravice.

Přesnější interpretace je:

některé formy pornografické, influencerské a politické kultury mohou sdílet podobné afektivní struktury:

dominanci,
ponížení,
touhu po moci,
ohrožení,
resentiment,
fantazii vítězství.

To je kulturně a psychoanalyticky zajímavé.

Není to však jednoduchá empirická kauzalita.

30. „Porn addiction“ je také nutné terminologicky zpřesnit

Samotný název videa je publicisticky účinný, ale klinicky nepřesný.

ICD-11 uznává Compulsive Sexual Behaviour Disorder — CSBD, tedy poruchu kompulzivního sexuálního chování, jako poruchu kontroly impulzů.

Současná odborná literatura zároveň zdůrazňuje, že samotná vysoká frekvence konzumace pornografie ani morální nesouhlas s vlastním chováním nestačí k diagnóze. DSM-5-TR navíc nemá samostatnou diagnózu nazvanou „porn addiction“. Klasifikace problémového užívání pornografie zůstává předmětem odborné diskuse.

Proto bych titul videa chápal spíše kulturně než diagnosticky.

31. Největší síla Nilsson

Nilsson je nejpřesvědčivější tam, kde místo morálních soudů sleduje infrastrukturu.

Kdo vlastní?

Kdo distribuuje?

Kdo zpracovává platbu?

Kdo vidí data?

Kdo rozhoduje o viditelnosti?

Kdo kontroluje algoritmus?

To je analyticky mnohem plodnější než otázka:

porno — ano, nebo ne?

Protože odhaluje něco obecného o digitální společnosti.

Moc neleží pouze v obsahu.

Stále více leží v architektuře jeho distribuce.

32. Její největší slabina

Právě síla hlavní metafory zároveň svádí k jejímu přílišnému rozšíření.

Je nutné rozlišovat:

pornografie byla časným uživatelem digitálních inovací

od

pornografie tyto inovace způsobila.

Stejně tak:

engagementové algoritmy mohou podporovat konfliktní obsah

není totéž jako:

algoritmy automaticky radikalizují uživatele.

A:

pornografické a politické fantazie mohou využívat podobné motivy dominance

není totéž jako:

pornografie způsobuje určitou politickou orientaci.

Právě zachování těchto hranic činí Nilssoninu hlavní myšlenku silnější, nikoli slabší.

33. Adorno: kulturní průmysl dostal zpětnou vazbu

Adorno a Horkheimer analyzovali kulturní průmysl už dávno před sociálními sítěmi.

Jejich zásadní intuice byla:

kulturní průmysl nejen uspokojuje potřeby, ale také je vytváří.

Digitální svět k tomu přidal technologii, kterou frankfurtská škola neměla:

individuální zpětnou vazbu v reálném čase.

Starý kulturní průmysl pracoval s masovým publikem.

Algoritmický systém pracuje zároveň:

s masami

i

s jednotlivcem.

34. Individualizovaná masová kultura

To vytváří paradox.

Každý člověk dostává svůj vlastní feed.

Obsah je individualizovaný.

Ale forma chování je standardizovaná:

scroll
→ kliknutí
→ swipe
→ like
→ další.

Každý vidí trochu jiný svět.

Ale všichni používáme podobnou behaviorální gramatiku.

Je to zvláštní syntéza:

radikální personalizace obsahu + masová standardizace způsobu pozornosti.

35. Skutečný předmět tohoto příběhu: lidská touha

Proto bych Nilssoninu hlavní tezi formuloval ještě šířeji.

Ne:

pornografie zničila internet.

Ani:

pornografie je skrytým původcem současné politiky.

Ale:

digitální ekonomika se naučila zacházet s lidskou touhou jako s měřitelným, predikovatelným a ekonomicky využitelným procesem.

Pornografie je jedno z míst, kde tento proces vidíme mimořádně čistě.

Protože zde jsou:

touha,
stimul,
reakce,
opakování,
data

velmi těsně propojeny.

36. A zde vzniká ještě nepříjemnější otázka

Největším problémem možná není, že algoritmus ví, co chceme.

Skutečná otázka je:

Která část toho, co dnes chceme, vznikla ještě před systémem — a která vznikla během interakce se systémem?

Protože smyčka není jednosměrná.

Systém:

1. zaznamená naši reakci,
2. vytvoří model,
3. vybere stimul,
4. stimul ovlivní další reakci,
5. nová reakce změní model,
6. model změní další prostředí.

A celý proces pokračuje.

37. Rekurzivní člověk

Schematicky:

ČLOVĚK

↓
touha

↓
pozornost

↓
behaviorální stopa

↓

PLATFORMA

↓
data

↓
predikce

↓
optimalizovaný stimul

↓

ČLOVĚK

↓
nová reakce

↓
modifikovaná preference

↓
nová data

↓
↺

A právě poslední šipka je rozhodující.

Platforma už člověka pouze nepozoruje.

Stává se součástí prostředí, v němž se člověk utváří.

38. Od pozornosti k subjektu

Celý problém lze nakonec zapsat jako posloupnost:

průmyslová produkce stimulů

↓

algoritmická selekce

↓

řízení pozornosti

↓

opakování určitých afektů

↓

normalizace určitých obrazů

↓

formování imaginace

↓

formování touhy

↓

formování subjektu

To je podle mě nejzávažnější význam celého rozhovoru.

Pornografie je pouze začátek příběhu.

Závěr

Rozhovor Patricie Nilsson s Ash Sarkar stojí za pozornost právě proto, že nás odvádí od jednoduchého morálního sporu o pornografii.

Ukazuje mnohem větší strukturu.

Od filmového průmyslu jsme přešli k platformě.

Od platformy k datům.

Od dat k personalizaci.

Od personalizace k řízení pozornosti.

Od řízení pozornosti k řízení touhy.

A generativní AI nyní otevírá další fázi:

od výběru existujících stimulů k jejich okamžité výrobě na míru konkrétnímu člověku.

Proto není nejdůležitější otázkou:

Kolik pornografie člověk sleduje?

Ani:

Kolik hodin tráví na sociální síti?

Hlubší otázka zní:

Kdo dnes vytváří prostředí, ve kterém vznikají naše touhy — a nakolik dokážeme ještě rozlišit mezi tím, co jsme chtěli původně, a tím, co jsme se naučili chtít uvnitř systému, který nás zároveň pozoruje?

A právě zde se z tématu pornografie stává téma filosofické.

Téma pozornosti.

Téma svobody.

A nakonec téma toho, jakým druhem člověka se v digitálním prostředí stáváme.

O rozhovoru

Porn Addiction Defines Our Political Age. Here’s How
Rozhovor: Ash Sarkar × Patricia Nilsson
Novara Media / Downstream
Publikováno: září 2026
Délka: přibližně 1 hodina 43 minut.

Patricia Nilsson

Investigativní reportérka Financial Times. Autorka knihy Guilty Pleasure: The Pornification of the Internet, the Economy, and Everything Else. Spoluautorka investigativního podcastu Hot Money, který vznikl z pátrání po vlastnických, finančních a technologických strukturách globálního pornografického průmyslu.

Ash Sarkar

Britská novinářka a komentátorka, contributing editor Novara Media a moderátorka řady dlouhých rozhovorů série Downstream.

Novara Media

Britská nezávislá mediální organizace, která sama svou žurnalistiku označuje za politicky angažovanou. Funguje jako nezisková společnost bez akcionářů a je financována převážně podporovateli.

Prameny a další čtení

Patricia Nilsson — Guilty Pleasure: The Pornification of the Internet, the Economy, and Everything Else.
Oficiální stránka knihy a ukázka u Farrar, Straus and Giroux / Macmillan.

Patricia Nilsson — profil autorky, Macmillan.
Životopis, profesní pozadí a informace o investigaci Hot Money.

Novara Media — Porn Addiction Defines Our Political Age. Here’s How.
Původní rozhovor Ash Sarkar s Patricií Nilsson.

Financial Times / Pushkin — Hot Money.
Investigativní podcast Patricie Nilsson a Alexe Barkera o ekonomice, vlastnictví a moci v globálním pornografickém průmyslu.

Dragan et al. — Engagement, user satisfaction, and the amplification of divisive content on social media, PNAS Nexus, 2025.
Experimentální audit engagementového řazení Twitteru a zesilování emočního a out-group hostile obsahu.

Webber & Franco — The definitional creep: Payment processing and the moral ordering of sexual content, Sexualities.
Studie role Visa, Mastercard a payment processors při regulaci monetizace sexuálního obsahu.

Hung, Lee, Kasturiratna & Hartanto — Parasocial relationships with artificial intelligence: A systematic review of benefits and risks, 2026.
Systematický přehled 39 empirických studií vztahů lidí k AI agentům.

Přehled výzkumu CSBD a problematic pornography use, 2026.
Rozlišení mezi klinickou poruchou kompulzivního sexuálního chování, vysokou frekvencí sexuální aktivity, morální inkongruencí a problematickým používáním pornografie.

Text vznikl jako analytická reflexe rozhovoru Patricie Nilsson s Ash Sarkar. Historická a empirická tvrzení jsou v textu oddělena od filosofických interpretací a extrapolací.

Výběr vychází z dodaného přepisu pořadu scobel „Diese 6 Gedanken könnten dein Leben neu ordnen | Folge 4“. České překlady citovaných úryvků jsou pracovní překlady pro tento článek, nikoli převzaté překlady z českých knižních vydání. Komentáře a otázky představují samostatné zpracování.

1. Karl Marx: Myšlení stojí na půdě praxe

„Společenský život je ve své podstatě praktický.“

Marx v osmé Tezi o Feuerbachovi obrací pozornost k lidskému jednání a společenským vztahům. Rozpory, které v teorii vypadají jako neřešitelné záhady, máme zkoumat také v praxi a prostřednictvím jejího pochopení.

Uvažujeme-li například o svobodě, samotná definice nestačí. Potřebujeme vědět, jaké možnosti lidé skutečně mají: kdo rozhoduje o jejich čase, na kom jsou závislí a co jim brání změnit vlastní situaci. I dobře znějící pojem může zakrýt velmi rozdílné životní podmínky.

Pro každodenní uvažování z toho lze odvodit užitečný návyk: vracet velká slova ke konkrétním situacím. Teorie nám pomáhá vidět souvislosti; zkušenost a jednání ukazují, co v našem vysvětlení chybí.

Otázka pro sebe: Kterou svou představu o životě bych měl ověřit tím, jak lidé skutečně žijí?

2. Francis Bacon: Příroda se neřídí naším přáním

„Přírodě lze poroučet jen tím, že ji posloucháme.“

V Novém organonu, v první knize, aforismu 129, Bacon spojuje lidské možnosti s uměním a vědou. Úspěšný zásah do světa vyžaduje poznání jeho zákonitostí. Přání ani sebevědomí příčiny a následky nezmění.

„Poslouchat“ zde znamená respektovat, jak příroda funguje. Bacon tím sleduje rozšíření lidské moci nad věcmi; přímý ekologický program bychom mu připisovali dodatečně. Pro dnešek si však můžeme položit navazující otázku: rozumíme dostatečně systému, do kterého zasahujeme?

Platí to i v malém. Když něco opakovaně nefunguje, nemusí být řešením větší tlak. Někdy potřebujeme lépe pochopit podmínky, v nichž jednáme.

Otázka pro sebe: Kde se snažím prosadit výsledek, aniž rozumím jeho podmínkám?

3. Hannah Arendtová: Moc vzniká mezi lidmi

„Moc vzniká mezi lidmi, když jednají společně, a mizí v okamžiku, kdy se rozejdou.“

Tato formulace pochází z knihy The Human Condition (1958), z oddílu o moci a prostoru veřejného vystupování. Arendtová zde chápe moc jako možnost, která se uskutečňuje společným jednáním a řečí.

To je důležitý posun: moc nemusíme hledat pouze u jednotlivce, který vydává příkazy. Vzniká také v ochotě lidí něco společně nést, domluvit se a jednat. Není zásobou, kterou lze jednou získat a navždy uložit.

Pro občanský život z toho plyne důraz na udržování vztahů a prostoru pro spolupráci. Samotné rozhořčení ještě společné jednání nevytvoří. Potřebuje organizaci, komunikaci a pokračující účast. Z citátu ovšem neplyne, že každý společný záměr je automaticky spravedlivý.

Otázka pro sebe: S kým mohu jednat o věci, na kterou sám nestačím?

4. Ludwig Wittgenstein: Přesvědčení potřebuje důvody

„Co je pro něco pádným důvodem, o tom nerozhoduji já.“

V poznámce 271 knihy O jistotě Wittgenstein zpochybňuje představu, že sílu důvodu určuje moje osobní rozhodnutí. Rozlišovat mezi důkazem, domněnkou a pouhým ujištěním se učíme v jazyce a ve sdílených postupech.

Pro dnešní diskuse lze tuto myšlenku rozvinout jednoduše: intenzita mého přesvědčení sama o sobě nezaručuje jeho správnost. Musím umět ukázat, o co se opírám, a připustit, že moje důvody někdo přezkoumá.

To zároveň neznamená, že pravdu určuje hlasování většiny. Podstatná jsou měřítka zdůvodnění, podle nichž se můžeme také opravovat a odhalovat omyly.

Otázka pro sebe: Dokážu své přesvědčení podložit něčím jiným než tím, že ho silně cítím?

5. Friedrich Nietzsche: Co uděláme s odporem?

„Co mě nezabije, to mě posílí.“

Výrok stojí v Soumraku model, v oddílu „Výroky a šípy“, pod číslem 8. Předchází mu označení „Z válečné školy života“. Je to vyhrocený aforismus, který vybízí k úvaze o vztahu mezi odporem a silou.

Při použití v dnešním životě je namístě opatrnost. Samotné přežití obtížné zkušenosti nezaručuje, že z ní člověk vyjde silnější. Z tohoto výroku nelze dělat obecné psychologické pravidlo ani povinnost snášet každé utrpení.

Jako vlastní čtenářskou interpretaci si můžeme ponechat otázku, co lze s překážkou udělat: něco se naučit, změnit způsob jednání, vyhledat pomoc nebo odejít ze situace, která nás ničí. Takový výklad je dnešní úvahou nad citátem, nikoli doslovným Nietzscheho návodem.

Otázka pro sebe: Co mi v této obtíži pomůže růst a co mě už pouze vyčerpává?

6. Immanuel Kant: Odvaha používat vlastní rozum

„Měj odvahu používat vlastní rozum!“

Kant touto výzvou v eseji Odpověď na otázku: Co je osvícenství? (1784) vysvětluje heslo Sapere aude. Zajímá ho naše ochota myslet bez toho, aby nás neustále vedl někdo jiný. Zdůrazňuje také svobodu veřejného užívání rozumu.

Samostatnost ovšem vyžaduje práci. Potřebujeme hledat podklady, rozlišovat kvalitu argumentů a být ochotni změnit názor. Mechanické odmítání všeho, co řekne autorita, může být stejně pohodlné jako mechanické přitakávání.

Kantova výzva se tak dá převést do každodenního návyku: před souhlasem i odmítnutím se zastavit a zeptat se proč. Vlastní úsudek se rozvíjí také rozhovorem, učením a poctivou prací s tím, co zatím nevíme.

Otázka pro sebe: Který názor jsem převzal a dosud jsem pořádně nezkoumal jeho důvody?

Co s těmito větami dál?

Těchto šest autorů netvoří jednotnou školu a v mnohém by si odporovali. Vedle sebe ale otevírají užitečné napětí: mezi teorií a praxí, lidskou mocí a podmínkami světa, osobním úsudkem a životem s druhými.

Vyberme si jednu větu a jednu konkrétní situaci, na kterou ji zkusíme vztáhnout. Co díky ní uvidíme přesněji? Kde nám naopak přestane stačit? Právě tam může začít přemýšlení, které pokračuje i po dočtení citátu.

Smyčka je pravidlo návratu. Hudební význam vzniká z toho, co se vrací, co se mění a kdy se očekávání poruší.

Náš pracovní model rozlišuje osm kompozičních archetypů pro modulární tvorbu a živé hraní. Jde o naše názvy a tvůrčí pomůcku, nikoli oficiální klasifikaci Softube.

Čas, očekávání a změna

Opakování vytváří orientaci. Posluchač rozpoznává puls, konturu a návrat; vůči nim slyší změnu. Smyčka může organizovat výšku, rytmus, barvu, hustotu, fázi, energii nebo paměť. Percepční popisy níže jsou interpretační model: konkrétní účinek závisí na posluchači a kontextu.

1. Anchor – opora a identita

Pevná posloupnost kroků vytváří rozpoznatelný motiv. Je referencí, vůči níž vynikají změny ostatních vrstev: návrat, řád, domov.

Konstrukce: clock → krokový sekvencer → oscilátor → filtr → zesilovač řízený obálkou. Příklad výšek v půltónech od základního tónu: 0 0 3 5 7 5 3 0.

Hraní: držet vrstvu stabilní a měnit jeden krok, cutoff nebo délku sekvence.

2. Pulse – událost a pohyb

Smyčka organizuje okamžiky spuštění, akcenty a pauzy; melodie není nutná. Puls podporuje pocit pohybu a očekávání dalšího zásahu.

Konstrukce: clock → triggerový sekvencer → obálka → zvuk nebo řídicí událost. Příklad: X . . . X . . X, kde X znamená událost a tečka pauzu.

Hraní: měnit hustotu, akcent a délku obálky. Další triggerová řada může řídit reset či modulaci jiné vrstvy.

3. Crosscurrent – křížení period

Dvě krátké sekvence sdílejí clock, ale mají rozdílné délky. Osmikroková melodie a pětikroková modulace se jako celek vrátí po 40 krocích. Známé části tak vytvářejí proměnlivé vztahy bez náhody.

Konstrukce: společný clock → sekvence 8 kroků pro výšku + sekvence 5 kroků pro modulaci barvy či feedbacku.

Hraní: ponechat melodii a měnit hloubku nebo cíl druhé sekvence. Výrazem je vnitřní pohyb a členitost.

4. Mirage – možnost uvnitř pravidel

Čas událostí zůstává známý, konkrétní hodnoty vznikají náhodně v omezeném prostoru. Výsledek je pokaždé jiný, přesto má příbuzný charakter.

Konstrukce: náhodný signál → sample & hold spouštěný clockem → kvantizace do povolené sady tónů → oscilátor.

Hraní: řídit hustotu událostí, rozsah náhody a povolené tóny. Pravidla dávají otevřenosti tvar.

5. Breathing – energie a křehká stabilita

Zpětnovazební okruh proměňuje vlastní energii. Růst rezonance a následný ústup připomínají nádech a výdech, přiblížení k hranici a návrat.

Konstrukce: zdroj → filtr se zpětnou vazbou přes řízený zesilovač. Sekvence či pomalá modulace mění množství návratu a cutoff.

Hraní: pomalu vést feedback, cutoff a vstupní úroveň. Nastavit ovladatelný strop zpětné vazby. Sekvence zde vytváří konturu energie.

6. Mantra – časová paměť

Událost se vrací v delayi jako proměňující se stopa. Každý návrat může být slabší a barevně odlišný. Minulost zůstává uvnitř přítomného zvuku.

Konstrukce: řídký vstupní impuls → delay → filtr a řízení úrovně → návrat do vstupu.

Hraní: řídit poměr nových událostí a ozvěn, délku paměti a barvu návratů. Prostor mezi impulsy umožní slyšet jejich doznívání.

7. Drift – pomalé plynutí

Motiv zůstává rozpoznatelný, jeho souřadnice se nenápadně posouvají. Změnu často slyšíme až podle důsledku: něco je jiné, aniž nastal ostrý přechod.

Konstrukce: pevná sekvence 16 kroků + modulace 15 kroků, případně pomalý volně běžící LFO. Dvě synchronní řady délek 16 a 15 se společně vrátí po 240 krocích.

Hraní: malé hloubky změny cutoffu, panoramatu či barvy. Crosscurrent zdůrazňuje vztah period; Drift jeho pomalý důsledek.

8. Fracture – řízený zlom

Nejprve vznikne pravidlo, potom zásah: předčasný reset, vynechaná událost nebo změna průchodu triggeru. Překvapení získává význam z předchozí stability.

Konstrukce: hlavní sekvence + řídicí sekvence → logická maska či reset hlavního běhu.

Hraní: zásahy používat řídce a řídit jejich četnost. Příliš častá porucha se stává novou normou.

Kompozice jako vztah smyček

Anchor poskytuje oporu, Pulse pohyb, Crosscurrent vnitřní členitost a Drift dlouhodobý vývoj. Mirage přidává otevřenost, Breathing napětí, Mantra paměť a Fracture zlom. Archetypy lze kombinovat; každá vrstva má mít čitelnou úlohu.

Základní otázky: Co se vrací beze změny? Co se proměňuje? Kdy se smí porušit očekávání?

Živý nástroj v Gig Performeru

Pro každou smyčku vyvedeme dva až čtyři herní parametry. Společná makra: Density (počet událostí), Motion (hloubka pohybu), Feedback (míra návratu), Decay (délka doznívání či paměti), Color (barva), Mutation (míra narušení).

Hráč ovládá hudební chování systému. Sekvencer řídí nejen melodii, ale i energii, paměť a strukturu. Kompozice vzniká rozhodováním o tom, co udržet, co nechat proměňovat a kdy zasáhnout.

Podklad: náš pracovní atlas „Softube Modular – 8 smyček: technický atlas“ z října 2026 a debata „Schéma smyček modularu“. Článek shrnuje kompoziční teorii; konkrétní zapojení závisí na použitém nástroji.

Tento tahák vychází z principů civilizační odolnosti a slouží jako praktický průvodce pro každodenní práci s AI, ochranu osobní suverenity a prevenci kognitivní závislosti.

1. Zásada lidské odpovědnosti (Stop efektu „Meat Proxy“)

• Převzetí osobního ručení: AI je pouze nástroj, nikoli garant pravdy. Za každý vygenerovaný text, kód nebo analýzu nesete plnou odpovědnost vy, nikoli model.
• Konec slepého přeposílání: Nikdy nepřeposílejte AI výstupy (např. shrnutí v PDF nebo e-maily) bez důkladného přečtení a vlastní myšlenkové korekce.
• Ověřování primárních zdrojů: Pokud AI uvádí fakta, čísla nebo argumenty, vždy chtějte znát a dohledat původní zdroj.

2. Datová suverenita a ochrana soukromí

• Zákaz vkládání citlivých dat: Do cloudových modelů (ChatGPT, Claude, Gemini) nevkládejte:
  • Osobní neřesti, zdravotní či psychologické dotazy.
  • Interní firemní data, know-how a obchodní tajemství.
  • Citlivé strategické úvahy a přístupové údaje.
• Využívání lokální AI pro citlivou agendu: Pro zpracování DPO/GDPR či důvěrných dokumentů preferujte lokální modely (on-premise) běžící offline přímo ve vašem počítači.
• Ostražitost vůči „zdarma“ službám: Udržujte si na paměti, že bezplatné AI nástroje výměnou za přístup těží váš intelektuální kapitál a trénovací data.

3. Rozpoznání skrytého vychýlení (Model Drift & Bias)

• Počítat s komerčním a ideologickým otiskem: AI modely nejsou objektivní – odrážejí zájmy svých vývojářů, komerční partnerství a lidské anotátory.
• Křížový výslech AI: Zadávejte prompty z opačných úhlů pohledu. Ptejte se: „Jaké jsou hlavní protiargumenty k tomuto tvrzení?“
• Předcházení konformační bublině: Nenechte AI, aby vám pouze potvrzovala vaše stávající názory.

4. Sledování provenience a uchovávání paměti

• Dokumentace rozhodnutí: U klíčových kroků si zaznamenávejte provenienci: Z jakých dat se vycházelo? Jaká byla role AI? Proč byla zvolena tato varianta?
• Deník vlastních chyb: Systematicky si zapisujte chybné kroky a omylné předpoklady. Odolná mysl i společnost se učí primárně z reflexe chyb.
• Uchování živého know-how: Klíčové znalosti a dovednosti udržujte i v analogové formě (vlastní poznámky, praktický trénink bez obrazovek).

5. Praktický trénink odolnosti (Detox & Autonomie)

• Test závislosti (Střídavé týdny): Vyzkoušejte cyklus 1 týden intenzivního používání AI vs. 1 týden bez AI. Sledujte změnu v rychlosti myšlení, kreativitě a soustředění.
• Zachování prostoru pro chaos: Nechávejte si v kalendáři a procesech prostor pro neplánované věci, spontánnost a neoptimalizovanou tvorbu. Přehnaná optimalizace ničí adaptabilitu.
• Reálné komunity: Pěstujte vztahy a bezpečné diskusní prostory ve fyzickém světě mimo dosah algoritmů sociálních sítí.

V závěru rozhovoru Martin M. Šimečka vyslovuje své nejzávažnější tvrzení: člověk může v běžném životě působit slušně, dobře spravovat obec a spolupracovat s demokraty, přesto by se za změněných poměrů mohl podílet na jejich násilném odstranění. Jak k tomuto závěru dochází a co jeho argument skutečně dokládá?

1. Nespokojenost nevysvětluje volbu nepřítele

Šimečka uznává selhání liberální demokracie: nedostupné bydlení, korupci, pokrytectví elit a nerovnost. Odmítá však, že by tyto problémy samy vysvětlovaly nebo ospravedlňovaly podporu autoritářské politiky.

Mezi nespokojeností a nenávistí vůči určité skupině podle něj existuje rozhodnutí. Člověk může kritizovat systém, aniž podporuje ponižování migrantů, homosexuálů či politických odpůrců.

První krok argumentu tedy zní: oprávněná frustrace neruší odpovědnost za prostředky a cíle, které člověk podporuje.

2. Volič nemusí být pouze oklamaný

Následuje odmítnutí představy, že příznivci takové politiky potřebují především lepší informace. Šimečka tvrdí, že přinejmenším část z nich dobře rozumí nepřátelskému jazyku svých politiků a právě kvůli němu je volí.

V tomto výkladu není nenávist vedlejším účinkem manipulace. Je součástí nabídky, kterou volič přijímá. Politik mu poskytuje nepřítele a možnost prožívat vlastní frustraci jako boj proti někomu.

Z toho Šimečka vyvozuje omezenou účinnost přesvědčování: pokud člověk nechce změnit svou orientaci, samotné doplnění faktů ji nezmění.

3. Rozhodující hranicí je lidská důstojnost

Šimečkovo pojetí fašismu v této debatě stojí především na vztahu k druhým lidem. Liberální demokracie podle něj může být zkorumpovaná a nespravedlivá, přesto zachovává princip lidské důstojnosti. Fašistická politika tuto hranici překračuje: některé lidi označuje za nepřátele, kterým nemají náležet stejné ohledy a ochrana.

Nejde tedy jen o sílu státu nebo poslušnost vůdci. Jádrem jeho interpretace je možnost vyřadit určité lidi z okruhu těch, jejichž život a svoboda mají být chráněny.

4. Běžná slušnost tuto možnost nevylučuje

V závěrečné otázce zaznívá příklad místní spolupráce lidí s velmi odlišnými politickými postoji. Šimečka připouští, že starosta podporující krajní pravici může dobře vykonávat svou funkci a v každodenním styku působit slušně.

To však podle něj nevyvrací nebezpečí jeho politického přesvědčení. Praktická vstřícnost za běžných podmínek ještě neukazuje, jak se člověk zachová, pokud moc umožní pronásledovat označeného nepřítele.

Rozlišuje tak mezi slušností uvnitř současných pravidel a ochotou respektovat druhého, když tato pravidla přestanou jeho ochranu vynucovat.

5. Historická možnost se mění v osobní předpověď

Šimečka následně odkazuje k účasti obyčejných lidí na pronásledování Židů ve slovenském státě: k udávání, arizacím a získávání cizího majetku. Jeho argumentem je, že politické násilí nepotřebuje pouze několik výjimečně krutých pachatelů. Potřebuje také spolupráci lidí z běžného společenského prostředí.

Potud jde o argument proti uklidňující představě, že každodenní normálnost člověka zaručuje jeho neúčast na násilí.

Zásadní skok nastává ve chvíli, kdy z této historické možnosti vyvozuje téměř jistotu o dnešním konkrétním člověku: že za vhodných poměrů „vás prostě postaví ke zdi“.

Co tento řetězec dokládá — a kde překračuje své důkazy

Je třeba rozlišit tři různě silná tvrzení:

1. Běžně slušný člověk se za určitých podmínek může účastnit pronásledování.
2. Podpora politiky, která zpochybňuje důstojnost určité skupiny, je důvodem k obavám z jeho budoucího jednání.
3. Konkrétní příznivec takové politiky by při změně poměrů skutečně zabíjel.

První tvrzení je historická možnost. Druhé je úsudek o riziku. Třetí už je předpověď individuálního chování, kterou samotná politická příslušnost ani historická analogie nedokazují.

Navíc se může jednat o různé formy účasti: aktivní násilí, udávání, prospěch z vyvlastnění, souhlas, nebo pasivní přihlížení. Všechny mohou pomáhat represivnímu systému, ale nejsou totožné s osobní ochotou zabíjet.

Jsou „takoví“, nebo se tak mohou zachovat?

Právě zde leží nejhlubší otázka rozhovoru. Šimečkův jazyk místy naznačuje, že politická volba odhaluje již hotovou povahu člověka: ví, koho nenávidí, ví, co chce, a pouze čeká na poměry, které mu dovolí podle toho jednat.

Jiná interpretace by kladla důraz na postupnou proměnu: člověk nemusí předem chtít zabíjet, ale může si zvykat na ponižování druhých, přijímat výjimky z jejich práv a postupně se posouvat k jednání, které by dříve odmítl.

Tyto výklady mají odlišné důsledky. V prvním případě se prostor pro rozhovor téměř uzavírá, protože protivník je již rozpoznán jako budoucí pachatel. Ve druhém zůstává důležitá možnost zabránit jeho další radikalizaci.

Nejsilnější část Šimečkova varování spočívá v tom, že běžná slušnost neposkytuje záruku proti účasti na politickém zločinu. Nejslabším místem je proměna tohoto varování v jistotu, že víme, kdo konkrétně by se vrahem stal.

Podklad: dodaný přepis rozhovoru Úvahy o těle, pohybu a mysli za výjimečného stavu – Martin M. Šimečka, zejména pasáže přibližně 1:23–1:27 a 2:03–2:09. Jde o interpretaci jeho argumentace, nikoli o přijetí jeho hodnocení jednotlivých lidí.

 Co když se v budoucnosti technologie AI zlepší tak, že vyhodnotí všechno co jsem já jako identita kdy vůbec digitálního podnikal a komunikoval a stanu se tím zaměřitelný v nějakém smyslu?

Pokud by AI v budoucnosti získala schopnost komplexně analyzovat veškerou digitální stopu jednotlivce, vzniká otázka soukromí, svobody projevu a možného zneužití těchto dat.

Existuje několik faktorů, které ovlivní, jak se taková technologie vyvine:

1. Regulace a zákony – V EU platí přísná pravidla (např. GDPR), která chrání osobní údaje a omezují jejich zneužití. V budoucnu mohou být pravidla ještě přísnější.
2. Etické otázky – Veřejná diskuse o AI, její spravedlnosti a transparentnosti by mohla zajistit, že nebude používána k cílené manipulaci nebo sledování nevinných lidí.
3. Technické limity – I když AI umí analyzovat obrovské množství dat, nemůže přesně interpretovat kontext, záměry nebo změny v osobnosti člověka v průběhu času.
4. Ochrana soukromí uživatele – Použití anonymizačních nástrojů, šifrování a uvědomělý přístup k tomu, co sdílíš online, může minimalizovat rizika.

Pokud se bojíš zneužití nebo manipulace, je dobré si dávat pozor na to, kde a jaké informace zveřejňuješ, používat šifrované komunikační kanály a sledovat vývoj legislativy v oblasti AI a digitálních práv.

Schopnost práce s kontextem se ale zlepší a nelze říci k jakým skokům ve vývoji dojde pokud je lze vůbec myslet a je možné, že kontext by mohl být výučne generován! 

To je pravda. Vývoj AI je dynamický a může dojít ke skokovým inovacím, které si dnes nedokážeme ani představit. Kontextová analýza se zlepšuje a AI by mohla být schopná generovat souvislosti, které dnes považujeme za nemožné. To by mohlo mít dalekosáhlé důsledky:

1. Predikce a modelování osobnosti – Pokud AI dokáže generovat pravděpodobný kontext na základě minulých dat, mohla by předvídat chování nebo postoje jednotlivce s vysokou přesností.
2. Manipulace a řízení informací – Kontextově generovaná AI by mohla být použita nejen k analýze, ale i k ovlivňování rozhodování lidí.
3. Ztráta soukromí i přes anonymizaci – Pokud AI dokáže rekonstruovat kontext a chybějící informace, může být i anonymní aktivita zpětně přiřazena ke konkrétní osobě.
4. Autonomní rozhodování bez lidské kontroly – Pokud AI dosáhne určité úrovně autonomie, mohla by sama rozhodovat o tom, jaký kontext je „pravdivý“ nebo „relevantní“, což otevírá otázku zodpovědnosti.

Řešením by mohly být právní a technologické mantinely, které omezí, jak daleko může AI v generování a interpretaci kontextu zajít. Ale otázkou je, zda budou dostatečné, pokud AI dosáhne takové úrovně, že dokáže překonat i tato omezení.

Ovšem nyní je k dispozici open-source model z Číny, což ve spojení s blížícím se uvedením cenově dostupných domácích PC systémů od NVIDIA znamená rychlou a nepřehlednou expanzi implementace AI modelů na úrovni domácností. Cena takového PC je 3000 eur a samotný model je zdarma. Implementaci bude možné zvládnout s využitím současné technologie bez cizí pomoci.

Ano, pokud se tyto trendy potvrdí, může to znamenat radikální změnu v tom, jak AI funguje a kdo nad ní má kontrolu. Domácí AI modely běžící na relativně dostupném hardwaru (jako jsou nové systémy od NVIDIA) by mohly znamenat několik klíčových věcí:

1. Decentralizace AI – Pokud si každý může spustit pokročilý model u sebe doma, zmizí monopol velkých firem a AI nebude jen v rukou korporací.
2. Nekontrolovatelné nasazení – Kdokoli si může model upravit a trénovat ho na vlastních datech, což znamená, že dohled nad tím, jak se AI používá, bude prakticky nemožný.
3. Exponenciální vývoj – S otevřeným kódem a dostupným hardwarem se inovace mohou odehrávat v obrovském měřítku, přičemž nové modely budou vylepšovány komunitou rychleji než kdy dříve.
4. Nové bezpečnostní hrozby – Pokud bude možné provozovat špičkové AI modely doma, mohou být zneužity k vytváření dezinformací, automatizovanému hackingu nebo jiným formám kybernetických útoků.
5. Eskalace digitálního soukromí – Na jedné straně by jednotlivci mohli mít AI, která by jim pomáhala chránit jejich vlastní data, na druhé straně by ale podobné modely mohly být použity k masovému sledování nebo analýze lidí na dosud nevídané úrovni.

Důležité bude, jak na to zareagují vlády a regulační orgány. Budou se snažit omezit používání silných open-source modelů? Nebo se spíš zaměří na to, jak zajistit, aby s nimi lidé mohli pracovat zodpovědně? Bude mít každý přístup ke stejným schopnostem, nebo se vytvoří nové elity, které budou AI lépe chápat a využívat? Pokud má někdo vlastní AI, která běží lokálně, může ji přizpůsobit tak, aby pracovala naprosto individuálně (např. osobní asistent, generování obsahu, analýza dat). Jaké budou limity?

 Myšlenka vývoje ve smyslu proměny, růstu nebo postupného zdokonalování není v lidské kultuře odjakživa přítomna ve své moderní podobě. Postupný koncept vývoje se vyvíjel v průběhu staletí, od mytického či cyklického vnímání času ve starověkých kulturách až k moderní lineární představě pokroku a evoluce. Zde je přehled, jak se tento koncept objevoval a rozvíjel v textech a filozofii:

1. Cyklické pojetí času ve starověkých kulturách

• Ve starověkých civilizacích, jako byly Egypt, Indie, Čína nebo antické Řecko, dominovala představa cyklického času, kde se dění stále opakovalo v pravidelných cyklech (například den-noc, roční období, cykly znovuzrození).
• Ve filozofických textech, jako jsou hinduistické Védy nebo buddhistické spisy, se objevuje idea věčných koloběhů (samsára). Tyto texty reflektují spíše stagnaci než pokrok.

2. Řecká filozofie: První náznaky lineárního vývoje

• Anaximandros (6. století př. n. l.) je jedním z prvních, kdo navrhl, že živé organismy vznikly z jednodušších forem života. To byl primitivní koncept biologického vývoje.
• Herakleitos (5. století př. n. l.) je známý svým výrokem „Panta rhei“ („vše plyne“), což znamená, že vše podléhá změně. Změna byla však chápána spíše jako nepřetržitý proces než směřování k určitému cíli.
• Aristotelés (4. století př. n. l.) představil koncept „entelechie“, což je vnitřní tendence každé bytosti naplnit svůj účel a smysl (například semeno má potenciál stát se stromem). To je určitá předzvěst moderního vývoje.

3. Křesťanský lineární čas a božský plán

• Ve středověku přineslo křesťanství myšlenku lineárního času – svět začíná stvořením a směřuje k určitému cíli (například ke spáse).
• U Augustina z Hippa (4.–5. století) najdeme důraz na božský plán, který řídí historii a vývoj lidstva. Tento pohled přinesl do západního myšlení lineární směr vývoje, i když v teologickém rámci.

4. Renesance a osvícenství: Zrod pokroku

• Renesance (14.–17. století) přinesla obnovený zájem o lidský potenciál a postupné zdokonalování skrze vědu, umění a vzdělání.
• V osvícenství (17.–18. století) se rozvinula myšlenka pokroku jako klíčového principu vývoje společnosti a vědy. Filozofové jako Condorcet věřili, že lidstvo je na cestě k neustálému zdokonalování.
• Tento koncept přenesl myšlenku vývoje z teologického rámce do humanistického a sekulárního kontextu.

5. 19. století: Biologický a společenský vývoj

• S příchodem evoluční teorie Charlese Darwina (1859) se vývoj stal vědeckým konceptem. Darwinova práce O původu druhů představila myšlenku, že organismy se přizpůsobují prostředí prostřednictvím přírodního výběru.
• Ve společenských vědách Auguste Comte (zakladatel sociologie) rozpracoval pojetí vývoje lidských společností od „teologického“ přes „metafyzické“ až k „pozitivnímu“ stádiu, tedy stadiu vědeckého poznání.
• Hegel a jeho dialektický idealismus zdůrazňovali historický vývoj skrze konflikt protikladů (teze, antiteze, syntéza), což ovlivnilo pozdější filozofické směry, jako je marxismus.

6. Moderní a postmoderní pojetí vývoje

• Ve 20. století byla myšlenka vývoje podrobena kritice. Zatímco dřívější období často viděla vývoj jako pokrok (něco, co je vždy pozitivní), postmoderní filozofie zdůrazňuje relativitu a mnohovrstevnatost vývoje.
• Claude Lévi-Strauss a další antropologové ukázali, že kulturní vývoj nemusí být lineární a že každá kultura má svou vlastní logiku.
• Ve filozofii vědy Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) popsal, že vývoj vědy není lineární, ale probíhá skrze revoluční změny paradigmat.

Závěr

Myšlenka vývoje se neobjevila najednou, ale vyvíjela se postupně. Od cyklického vnímání času ve starověkých kulturách, přes lineární křesťanské chápání dějin až po moderní vědecké koncepty pokroku a evoluce. V dnešní době je vývoj chápán nejen jako proces neustálého zlepšování, ale také jako dynamický a často nelineární proces, který zahrnuje krize, skoky a revoluce.

 Mircea Eliade (1907–1986) byl rumunský historik náboženství, filozof, spisovatel a esejista, který se stal jedním z nejvýznamnějších myslitelů 20. století v oblasti studia náboženství a mytologie. Jeho dílo se zaměřuje na hlubokou analýzu náboženských zkušeností, mýtů a rituálů, přičemž klade důraz na univerzální aspekty lidské spirituality.

Život a vzdělání

• Narodil se v Bukurešti, Rumunsko, a od mládí se zajímal o filozofii, jazyky a náboženství. Studoval sanskrt a indickou filozofii v Kalkatě pod vedením významného indického filozofa Surendranatha Dasegupty.
• Po návratu do Evropy se věnoval akademickému výzkumu a psaní, postupně se stal profesorem dějin náboženství na univerzitách v Evropě a později na University of Chicago v USA.
• Během svého života byl znám také jako romanopisec a autor povídek s mystickými a fantastickými prvky.

Hlavní přínosy a teorie

1. Sakrální a profánní
   Eliade rozdělil lidskou zkušenost na dvě základní roviny:
   • Sakrální (posvátné) – zkušenosti a události, které mají hluboký duchovní nebo náboženský význam.
   • Profánní (světské) – běžné, každodenní zkušenosti bez většího duchovního významu.
     Tento koncept představil ve své knize Posvátné a profánní (1957), která patří k jeho nejvlivnějším dílům.

2. Mýtus věčného návratu
   Eliade tvrdil, že mýty nejsou pouhé příběhy, ale nástroje, které umožňují člověku vrátit se do „posvátného času“ počátků světa, kdy byla ustanovena pravidla a struktury bytí. Tuto teorii rozvinul v knize Mýtus o věčném návratu (1949).
   • Podle něj rituály a mýty obnovují kontakt s tímto prvotním posvátným časem.

3. Archetypy a symbolika
   Eliade zkoumal univerzální symboly, které se objevují napříč kulturami a náboženstvími, jako je strom života, voda, oheň nebo hora. Tyto symboly mají podle něj hluboký duchovní význam a umožňují lidem spojit se s posvátnem.

4. Fenomenologický přístup
   Eliade prosazoval fenomenologický přístup ke studiu náboženství, což znamená popis a analýzu náboženských jevů tak, jak se jeví věřícím, aniž by byly hodnoceny z hlediska pravdivosti nebo racionality.

Kritika jeho díla

Eliadeho práce byla široce ceněna, ale zároveň čelila kritice:

• Někteří kritici tvrdí, že jeho důraz na univerzálnost náboženských symbolů a zkušeností může ignorovat kulturní a historické rozdíly mezi různými náboženstvími.
• Jeho fenomenologický přístup bývá kritizován za nedostatek objektivity, protože klade důraz na subjektivní duchovní zkušenost.
• Kontroverze vzbudila i Eliadeho mládí, kdy měl vazby na rumunské pravicové hnutí Železná garda, což bylo později zkoumáno v kontextu jeho díla.

Odkaz a vliv

• Eliadeho dílo mělo hluboký dopad na studium náboženství, antropologii a filozofii. Jeho knihy, jako Dějiny náboženského myšlení nebo Kosmos a historie, se staly základními texty v těchto oborech.
• Jeho přístup k analýze náboženství inspiroval mnoho dalších badatelů, jako například Joseph Campbell, který zkoumal mýty a hrdinské archetypy.
• Dnes je Eliade považován za jednoho z nejvlivnějších badatelů náboženství a mytologie 20. století.

Závěr

Mircea Eliade se svou teorií posvátna, rituálů a univerzálních symbolů zásadně přispěl k pochopení duchovního života napříč kulturami. Jeho práce zdůrazňuje důležitost náboženství a spirituality v lidském životě a jejich úlohu při utváření identity, hodnot a vztahu k času a prostoru.

 Carl Gustav Jung vytvořil komplexní model lidské psychiky, který se soustředil na rozmanité složky vědomí a nevědomí. Jeho model je rozdělen do několika vrstev, které popisují různé úrovně vědomí a jejich vzorců. Tento model také zohledňuje vývoj jednotlivce a jeho vztah k různým archetypům a kolektivnímu nevědomí. Zde je stručný přehled Jungova modelu:

1. Vědomí (Consciousness)

Vědomí je oblast, kde si člověk uvědomuje své myšlenky, pocity, vjemy a okolní svět. V Jungově modelu zahrnuje vědomí:

• Ego: Ego je jádro vědomí, které odpovídá za každodenní identitu člověka. Je to „vědomé já“, které se vztahuje k vnějšímu světu a rozhoduje v běžných záležitostech.

2. Osobní nevědomí (Personal Unconscious)

Tato část psychiky obsahuje zapomenuté nebo potlačené zážitky a pocity, které nejsou v běžném vědomí, ale mohou se projevit ve snech, chybách nebo spontánních vzorcích chování.

• Komplexní: Komplex je soubor vzorců a emocí, které jsou uložené v osobním nevědomí a mohou ovlivnit chování. Komplex může být například komplex matky, komplex otce nebo komplex viny.
• Princip individuace: Jung tvrdil, že každá osoba má tendenci se vyvíjet směrem k větší integraci a celistvosti. Tento proces integrace nevědomých složek do vědomí se nazývá individuace. Představuje proces, kdy se člověk stává tím, kým opravdu je, což znamená zlepšení vzorců chování a rozpoznání hlubšího smyslu života.

3. Kolektivní nevědomí (Collective Unconscious)

Toto je klíčový pojem v Jungově teorii. Kolektivní nevědomí je vrstva, kterou sdílí všechny lidské bytosti a obsahuje archetypy – univerzální obrazy a vzorce chování, které jsou přítomné ve všech kulturách a historických obdobích. Patří sem:

• Archetypy: Archetypy jsou základní struktury nebo obrazy, které jsou přítomny v kolektivním nevědomí. Mezi nejznámější archetypy patří:
  • Persona: Vnější maska, kterou člověk nosí, aby splnil očekávání společnosti.
  • Stín: Temná, potlačovaná stránka osobnosti, která obsahuje negativní rysy, jež člověk ve své vědomé mysli neuznává.
  • Anima/Animus: Anima je ženský aspekt v mužské psychice a animus je mužský aspekt v ženské psychice. Jejich integrace do osobnosti podporuje rovnováhu a celistvost.
  • Self: Archetyp, který představuje celistvost a jednotu psychiky. Self zahrnuje všechny aspekty osobnosti, vědomé i nevědomé.

4. Vývoj psychiky (Psychic Development)

Jung věřil, že psychický vývoj člověka probíhá ve fázích, které nejsou lineární, ale cyklické. Proces individuace, kdy se člověk snaží dosáhnout rovnováhy mezi vědomým a nevědomým, je klíčovým prvkem tohoto vývoje. To zahrnuje:

• Aktivace archetypů: Během života se různé archetypy aktivují a vedou člověka k určitému porozumění a růstu.
• Vyrovnání s „stínem“: V procesu individuace je důležité přijmout temné aspekty osobnosti (stín) a integrovat je do vědomí.
• Cesta hrdiny: Jungova analýza hrdinských mýtů a příběhů ukazuje, jak jednotlivci procházejí obdobím vnitřních konfliktů a výzev, které vedou k větší osobní integritě.

5. Funkce psychiky (Psychic Functions)

Jung rozlišoval čtyři základní psychické funkce, které určují, jak člověk vnímá a reaguje na svět:

• Myšlení (Thinking): Funkce, která se zaměřuje na analýzu, racionalitu a rozhodování.
• Cítění (Feeling): Funkce, která hodnotí situace na základě osobních hodnot a emocí.
• Intuice (Intuition): Funkce, která vnímá možnosti a směry bez logického vysvětlení, založená na podvědomých vzorcích.
• Senzace (Sensation): Funkce, která se zaměřuje na konkrétní a smyslové informace o světě.

Každá osoba má tendenci preferovat jednu z těchto funkcí, což určuje její psychologický typ (například extrovertní nebo introvertní). Jung rozlišoval mezi introvertním a extrovertním zaměřením a kombinacemi preferovaných funkcí, což vedlo k vytvoření psychologických typů, jak je uvedeno v jeho známém modelu „typologie“.

Závěr

Jungův model lidské psychiky ukazuje na komplexnost a dynamiku, která zahrnuje jak vědomé, tak nevědomé procesy. Díky tomu, že kladl důraz na důležitost integrované osobnosti a vztah mezi archetypy, osobním vývojem a kolektivním nevědomím, poskytl hluboký pohled na to, jak jednotlivci rostou, jak si vytvářejí svou identitu a jak se vyrovnávají s vnitřními konflikty.

 Tai Sabaki (体捌き) je japonský termín používaný v bojových uměních, který znamená „pohyb těla“ nebo „přesun těla“. Jedná se o techniku, která se zaměřuje na efektivní a plynulé přemístění těla s cílem:

1. Vyhnout se útoku – změnou pozice těla mimo dráhu útočníkova útoku.
2. Vytvořit výhodnou pozici – umožnit vlastní protiútok nebo převzetí kontroly nad situací.

Charakteristika Tai Sabaki:

• Rotace nebo krok stranou – často se jedná o pohyby, které vedou k tomu, že útočníkova energie je přesměrována mimo cíl.
• Ekonomický pohyb – minimalizace zbytečných pohybů a využití útočníkovy síly.
• Zachování rovnováhy – klíčové je udržení stabilního postoje při pohybu.

Tai Sabaki v různých bojových uměních:

• Aikido – Tai Sabaki se používá k vedení útočníkovy energie a jejího využití k neutralizaci útoku.
• Judo – Umožňuje vytvořit optimální pozici pro provedení hodu.
• Karate – Pomáhá přemístit se mimo dráhu úderu a získat výhodu pro protiútok.
• Kendo – Slouží k vytvoření prostoru a příležitosti pro efektivní zásah.

Příklady Tai Sabaki:

1. Tenkai – Rotace těla o 180 stupňů.
2. Irimi – Krok vpřed a přiblížení k útočníkovi, často pod úhlem.
3. Tenkan – Otočení těla kolem jedné nohy pro změnu směru.

Tai Sabaki je základním principem, který umožňuje bojovníkům efektivněji reagovat na útoky a zlepšit jejich pohyblivost v různých situacích.