Edward Weston

 

Fotograf božských forem

 

 

Když jsem před osmi léty začal uvažovat o fotografii jako seriózním prostředku k vyjádření mého vztahu ke skutečnosti a prostředku k sebevyjádření, snil jsem o obrazech které jako celek zprostředkují vrcholný zážitek jakési vyšší kvality reality, jakéhosi pojítka, či kódu. Tehdy jsem ještě vůbec neměl představu, jak je tato cesta náročná, dlouhá a komplexní  vzhledem k lidskému životu jako celku.  Aniž bych se hodlal pouštět do sfér náležejících mystice a lidem, kteří jsou za ně označováni, intuitivně jsem se ve svých duševních (či duchovních) výletech ve světech fantazie tímto směrem vydával. Tehdy jsem ještě o fenoménu amerického fotografa Edwarda Westona neměl tušení. Mým plánem bylo uchopit realitu prostřednictvím obrazů sám za sebe a až později se porozhlédnout po širých dálavách historie oboru.

Mnoho osobností světové fotografie jsem shledal zajímavými a inspirujícími ať už z hlediska volby motivu, či jeho fotografické interpretace. Nicméně dlouho nepřicházela hledaná katarze. Před mýma očima se otvíraly divoké světy plné sexuality, násilí, chudoby – nižších pater světa. Hledal jsem básníka, hledal jsem Mysl a po otevření knihy Edwarda Westona jsem pochopil, že jsem nalezl stravu pro svoji tápajíci mysl. Jsem přesvědčený, že skutečně velký fotograf – umělec  funguje ve smyslu jakéhosi „ohniska“ vůči okolní realitě.  Jsem přesvědčen, že ta velká obrazová poezie je zde generována vnitřní velikostí a krásou člověka, který ji zobrazuje. Je to součástí toho, co obvykle označujeme za talent či předpoklady.    A takovým člověkem, podle mého názoru, Weston bezesporu je.

Fotografie je totiž mimo vše jiné hlavně zprávou o autorovi. Nekompromisně pravdivou a odhalující.  Je důkazem o Velké cestě lidského života a v tomto případě oslavou života samého.

 

Weston dostal svůj první fotoaparát v šestnácti letech a o rok později již jeho tvorbu vystavoval Institut umění v Chicágu. Záhy se přesunul do Californie a začal se věnovat kariéře fotografa. Oženil se s Florou May Chandlerovou  a měl s ní čtyři syny. Roku 1910 otvírá své první fotografické studio v Tropicu a počíná publikovat články o netradičních přistupech v portrétní fotografii.

Po několika výstavách svých děl v New Yorku se seznamuje s Anselem Adamsem a zakládá v roce 1932 spolu s dalšími fotografy proslulou skupinu f/64 – platformu tzv. přímé fotografie. Hlavním cílem této skupiny je definovat fotografii jako formu umění, a to prostou a přímou prezentaci čistě fotografickými metodami.

Krása fotografie podle Westona není  v roztřídění faktů týkajících se negativu, materiálu, papíru a vývojek, nýbrž v uskutečnění jeho vize. To, co chce říci je nekonečně důležitější než mechanické prostředky jakými to říká. Je třeba hledat v sobě samých a zapomenout na tabu i na věže ze slonoviny. Důkazem těchto slov jsou pro mne například série aktů  jeho malého syna Neila.

Fotograf zde bez bázně prezentuje nádherné a čisté akty malého chlapce a tím jasně dává najevo jaké privilegum u něj má ideál krásy vize. Westonova vyjímečnost pro mne spočívá ve faktu, že u něj nezáleží na jaký námět zaměřuje objektiv své velkoformátové kamery. Nezáleží na tom, zda se zaměřuje na básnířku, kterou zachycuje se zavřenýma očima při recitaci veršů, zda hledí na ocelové struktury železáren v Ohiu, telegrafní sloupy,  plachtovinu prozářenou sluncem, nahé ženské tělo, které se transformuje do podoby papriky, mušli nalezenou na Californském pobřeží, písečné duny, mraky nad oceánem, rozestavěné či polorozbořené kulisy filmového ateliéru či dokonce nádobu na vykonávání potřeby. Sám potvrzuje tento fakt slovy: Fotografoval jsem naši toaletní mísu, onu lesklou emailovanou nádržku vyjímečné krásy. Mohlo by vzniknout podezření, že jsem v cynickém rozpoložení, protože se obracím k takovému námětu, když bych se mohl věnovat krásným ženám nebo „přírodě Stvořitelově“ .  Nebo by si mohl někdo dokonce pomyslet, že v mé mysli vznikají z potlačené touhy chlípné představy. Nikoli! Mé vzrušení  bylo rozhodnou estetickou reakcí na formu. Delší dobu jsem uvažoval  o fotografování tohoto užitečného a elegantního doplňku moderního hygienického života, ale neuvědomil jsem si, jaké možnosti mi poskytuje, dokud jsem ho nespatřil na matnici. Byl jsem nadšen! Zde byla každá  smyslná křivka „boží lidské formy“, avšak bez jakékoli nedokonalosti.  „Forma sleduje funkci“ – nevím ,  kdo to řekl, ale řekl to dobře, dodává Weston.

Nic nelze předat někomu jinému, jestliže původní problém nebyl cítěn, konceptualizován a vyřešen: nejde tu o nějaký triviální problém chytré dekorace nebo individuálního ega, nýbrž o zaznamenání samotné podstaty a vzájemné provázanosti všeho života, píše fotograf. Odkazuje se na Vincenta van Gogha a jeho výrok: „Cit pro věci jako takové je mnohem důležitější než cit pro obraz.“

Ti, kterí necítí nic, anebo necítí vše, co by měli v době pořízení snímku, a místo toho se spoléhají na následnou manipulaci, jejíž pomocí by chtěli dosáhnout nepředvídaného konce, jsou odsouzeni k neúspěchu. Westonovy kritická slova  na adresu americké fotografie z roku 1929 jsou pro mne v současné době také neuvěřitelně aktuální a lze se pod ně podepsat i po více než osmdesáti létech a bez nejmenších problémů je aplikovat na situaci v této zemi. Weston je přesvědčen, že fotografie konce dvacátých let je v Americe poměrně chudokrevná záležitost – vyčnívá jen několik silných postav. Pódium okupují zruční technici, kteří se od fotografické kvality vzdalují tak daleko, jak je to jen možné, anebo na druhé straně ti, kteří považují fotografii za snadný spůsob, jak uvolnit a vystavit na odiv své překypující osobní emoce nebo touhy. To by však prostřednictvím upřímného, rovného a nekompromisního média, jímž fotografie je, šlo velice těžko: proto se musejí uchylovat k všemožným trikům – k rozostřování obrazu, k manipulaci tisku, anebo – což je ještě horší – k zachycování strojených výrazů a postojů. Stovky unavených obchodníků a podnikatelů či znuděných žen si hrají na fotografy a mají to jako hobby pro volný čas – jenže pak své výsledky nabízejí jako umění.

Příroda nesmí být zaznamenána pohledem ovlivněným psychologickou nemocí hlavy či srdce.

Edward Weston je přesvědčen, že kamera užitá jako vyjadřovací prostředek musí mít své vlastní kvality, buď odlišné nebo dokonalejší než ty, jež má kterékoli jiné médium, jinak nemá vůbec žádnou cenu než pro obchod, vědu a víkendového koníčka pro unaveného podnikatele – což by bylo v pořádku, pokud by své výsledky nevystavoval na veřejnosti jako umění! „Oko člověka oklame, když se jim člověk nedívá.“ – napsal William Blake. Kamera – objektiv – může dělat totéž – umožnit člověku vidět okem tím, že ho umocňuje a že vidí víc než oko, tím, že přehání detaily, zaznamenává povrchy, textury, které by lidská ruka nemohla zobrazit ani s největší dovedností a námahou. Ve fotografii je tento způsob vidění legitimní a logický. Fyzická kvalita věcí může být podána s nejkrajnější přesností: kámen je tvrdý, kůra je drsná, tělo je živoucí, anebo mohou být učiněny tvrdšími, drsnějšími či více živoucími, pokud je to žádoucí. Jedním slovem, chtějme fotografickou krásu!

Weston ve svých článcích okolo roku 1930 uvažuje  za jakých podmínek je fotografie uměním a polemizuje nad  obsahem a významem  umění ve vztahu k fotografii.  Píše: „Proč se tedy zabývat uměním – slovem, jež je tak zneužíváno , že je téměř k ničemu. Rozdíl mezi dobrým a špatným uměním spočívá spíše v tvořících myslích, než v dovedných rukou. Dobrý technik může být velmi špatným umělcem, ale dobrý umělec se obvykle vypracuje na dobrého technika, aby mohl lépe vyjadřovat svou myšlenku. A kamera nejenže s každým pracovníkem vidí jinak, ale vidí jinak, než oko – u jediného oka různých ohniskových délek tomu tak musí být.“

 

 

Weston klade důraz na osobnost fotografa tvůrce. Fotografie je rovná, upřímná a nekompromisní, pokud se používá ve své čisté formě. Pokud je stejně ryzí  i  fotograf a pokud i on stejně upřímně chápe výběr a prezentaci , pak má fotografie sílu a vitalitu, které dokážou divákem pohnout – uchvátit ho. V takové fotografii nemůže existovat lež. Žádná lidská ruka neposkvrnila její čistou krásu, ani neposunula její výpověď, nezničila její význam. Způsob vidění, to je to, co se počítá a co je podmiňováno tvůrcovým postojem, nikoli jeho řemeslnou zručností. Když je umělec skutečně velký, udělá ze sebe i zručného řemeslníka, aby dokázal lépe vyjádřit své myšlenky.

Fotografické dílo Edwarda Westona vypovídá o osobnosti vyjímečných kvalit. Je to člověk, jehož dílo nabízí citlivému divákovy zcela svébytnou a vytříbenou poezii. Dílo, které je nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro budoucí generace. Když Weston stiskne spoušť, je v tom dokonalost a krása mysli, která je přítomná ve Skutečnosti . Mysl, jež  je v ohnisku sama sebe.